Martin Beck

vrhl pohled vzhůru k průčelím ponurých činžáků na protější straně ulice. V několika osvětlených obdélnících se tam rýsovaly siluety. K okenním tabulím, po nichž se řinula voda, se zevnitř tiskly bílé skvrny obličejů. Z domu naproti místu neštěstí vyšla žena v holínkách a v plášti do deště, pod nímž jí vyčuhovala noční košile. Došla do poloviny ulice, než ji zastavil strážník, vzal ji za loket a vedl ji zpátky k domu. Strážník vykračoval dlouhými kroky a žena vedle něho poskakovala, až se jí mokrá noční košile omotávala kolem nohou.
Martin Beck neviděl na dveře autobusu, ale uvnitř viděl pohybující se postavy, zřejmě techniků z kriminální laboratoře, kteří už byli v plné práci. Neviděl tu nikde žádného z kolegů z komise pro vyšetřování vražd ani ze stockholmských policistů z oddělení pro vyšetřování násilí, ale předpokládal, že jsou asi vzadu za autobusem.
Mimoděk zpomalil krok. Pomyslel na to, co asi za chvilku uvidí, zaťal v kapsách kabátu obě ruce a velikým obloukem obešel autobus kriminální laboratoře.